9 knih, které mi ukradly srdce v roce 2022

Když jsem se vrhla na psaní tohoto článku, do názvu jsem napsala "5 knih, které...", protože loni jich 5 bylo a chtěla jsem u toho zůstat. Když jsem ale otevřela svůj čtenářský deník a začala vypisovat knihy, o kterých se musím zmínit a které mi to srdce v loňském roce vážně ukradly, zjistila jsem, že jich jen pět kupodivu nebude. No a tak to bude dneska trochu delší.

 

Z mých knižních článků je vidět, že Murakamiho čtu docela často a že patří mezi mé nejoblíbenější spisovatele. I když jsem od něj přečetla spoustu titulů, tak k jeho nejznámějšímu jsem se až do loňského roku nedostalo. Norské dřevo, dámy a pánové, je láska. I přesto, že hlavním hrdinou je muž ve středním věku, který se jmenuje Tóru a který se vrací do své minulosti, děj se točí kolem jeho života a vztahů se ženami, tak si z toho odnese každý něco. Je to kniha poměrně křehká a niterná, jelikož se stýká s tématem sebevraždy, smrti, psychických problémů a léčby. Jak je u Murakamiho zvykem, sem tam se objevuje mystično, spousta tajemství a psychologických postřehů či náhledů do myslí a chování jednotlivých postav. Přiznám se, že mě některé části v knize tak vzaly, že jsem musela sáhnout po kapesníku. Za mě je to jedna z knih, kterou by si měl přečíst každý a taky je to jedna z těch knih, kterou když si vezmete do rukou zase třeba za rok, uvidíte v ní něco jiného. Mimochodem, ještě než jsem si knihu přečetla, tak jsem přemýšlela, proč Norské dřevo, co mám od toho pod tímto názvem čekat. Kniha vám to hned na začátku řekne - název dostala podle písničky Norwegian Wood od Beatles a ty má Murakami rád. 


Od Murakamiho a melancholie se přesunu k nám, ke smíchu a k radosti. Já Patrika Hartla zbožňuju (nevím, jestli víc jeho spisovatelský um nebo smích) no a tímhle titulem si mě zase o trochu víc získal. Není to podle mě jeho nejlepší dílo, ale pokud se chcete zasmát, odpočinout si a číst něco pohodového (ačkoliv trochu drama a smutku se tam najde), tak tohle je to, po čem byste měli sáhnout. Více jsem se rozepsala tady.


Vím, že když jsem četla Amáliinu nehybnost, tak jsem zrovna prožívala takové divné období, kdy jsem se dost často s Amálii a jejími patáliemi ztotožňovala, i přesto, že je o něco málo (no, docela o dost) starší. Ale prostě mi to v tu chvíli hrozně bodlo a přesně proto je teď součástí tohoto seznamu. Mohu doporučit a více slov jsem ponechala tady


V loňském roce jsem taky dost sahala po dalších knihách Kundery, kterého já prostě můžu. Mimo Valčíku na rozloučenou, který se mi líbil nejvíce, jsem přečetla také Knihu smíchu a zapomnění, Život je jinde a znovu také Nesnesitelnou lehkost bytí. Každá z knih je úplně jiná, ale zároveň z každé to křičí Kunderou. Valčík na rozloučenou, o kterém jsem referovala zde, mi přišel ale víc něčím jiný - možná tím, že se mi nelíbila ani jedna postava, možná tím, že to zasahovalo do témat, která zas tak častá nejsou. Já vám nevím, ale zanechalo to ve mně takovou břitkost, hořkost, těžko říci, ale jednoduše  mi uvízla v hlavě a právě proto tady je. 



I loni obsadil jednu příčku knih, které mi ukradly srdce, titul od Bukowskiho. Loni to byla Nejkrásnější ženská ve městě, letos to je sbírka básní, která nese velice originální název Básně II. 1985-1986. Ovšem podtitulek je masterpiece, který si už navždy v sobě ponesu - Někdy jste tak sami, až to prostě dává smysl. Víte co, já k tomu nebudu dodávat nic více, než naleznete tady a zakončím to tím, že ono je to vlastně celé jedno velké mistrovské dílo. 



Na den, kdy se konečně spustí prodej tohoto 66 let nevydaného díla de Beauvoir, jsem čekala jako na boží smilování. Většinou si knihy hned nekupuji - půjčím si je v knihovně a když se mi líbí, tak si je koupím až poté. Ovšem u téhle jsem věděla, že v mé knihovně být musí. Jelikož jsem tele, které pokaždé rozepíše stopadesát miliard článků, ale vydá jen jeden, tak sem musím vložit mé dojmy z této knihy, které jsem právě už v průběhu loňského roku rozepsala, ale článek nakonec nevyšel. Ona si to ta kniha zaslouží totiž.

Díla Simone de Beauvoir jsem si chtěla přečíst už dlouho, a to zejména proto, že se věnuje tématu ženství, žen ve společnosti a jejich roli v ní a feminismu. Když jsem zjistila, že se po tolika letech dočká vydání její novela s autobiografickými prvky Nerozlučné, a ještě kord v rámci ODEON edice Světové knihovny, věděla jsem, že tu knížku si musím koupit. Simone de Beauvoir začala tuto novelu psát v roce 1954, ale neodhodlala se ji sama vydat. To udělala až teď její adoptivní dcera, která pro ni také název Nerozlučné vymyslela. 

Simone píše o svém přátelství s Elizabeth Lacoinovou, přezdívanou "Zaza", se kterou se staly "nerozlučnými" od první chvíle, kdy se setkaly na základní škole, až do Zaziny smrti, která přišla dřív než kdokoliv očekávala. Zaza totiž podlehla ve svých 21 letech encefalitidě. Simone v knize vystupuje pod jménem Sylvia a Zazu promítla do role Andrée. Je to intimní příběh přátelství dvou dívek a později žen, které se podporují v různých situacích a fázích života. Sylviin život je do jisté míry mnohem více ovlivněn Andrée než je tomu naopak. Občas mi Sylvia přišla až posedlá, ale rozhodně ne ve špatném slova smyslu. Knížku doprovází i černobílé fotografie ze života obou žen a dokonce i fotografie pár dopisů z mnoha, které si mezi sebou Simone a Zaza vyměnily. I přesto, jak je to knížka uzoučká (má jen 144 stran, z toho několik jsou stránky plné fotografií), tak v sobě skrývá neskutečně niterné téma a poukazuje na hluboké pouto, které není vždycky jednoduché v životě s někým navázat. Kromě přátelství se v knize nachází i myšlenky o správném chování žen, o tom, o čem mohou a naopak nemohou snít, o manželství a společenských konvencích, o lásce a ve velkém se zde promítá i vliv náboženství. De Beauvoir celou novelu napsala v mých očích velice čistě, jemně a laskavě, až jsem chvílemi záviděla, jakou spřízněnou duši v Zaze nalezla. Konec mi zlomil srdce, ale holt, život. 



Vzpomínám si, že když tahle senzace, kniha o životě v Severní Koreji, vyšla, posílal mi ji kamarád s tím, že hele, tohle je něco úplně pro tebe. A taky že jo. Jí ji zhltla během dvou dnů. Mazec. Šílenost. Neskutečný. Snad po celou dobu čtení jsem měla bradu na zemi. S autorkou si doporučuji poslechnout i podcast od kluků U Kulatého stolu. 



Další kniha, při které jsem nechala bradu na zemi, protože jsem ji dokonce četla hned po té předchozí, je Rudý Zeman. Jednak jsem ji měla dlouho na seznamu knih, které si chci přečíst, jednak jsem na ni dostala doporučení, že to stojí za to. A tohle doporučení můžu poslat dál. Pokud se aspoň trochu zajímáte o českou (i když částečně i, nečekaně, hrajte překvapené, ruskou) politiku, tak tohle je must read. Ačkoliv jsem spoustu věcí nevěděla, neměla jsem ani ponětí o tady těch pavučinách, mašinériích, jsem ráda, že jsem před lety Zemana nevolila, protože po přečtení této knihy bych se za sebe styděla. A taky se mi vlastně potvrdilo to, že náš dosluhující prezident je chytrý, možná spíše lépe řečeno mazaný a jeho slova mnohokrát znamenají a říkají víc, než se na první dobrou zdá. 


Tohle je vlastně kniha, kterou jsem vzala loni do ruky jako poslední a zase sedla jako prdel na hrnec svým načasováním a tím, co chce čtenáři předat. Konec roku byl pro mě docela stresový, zase jsem se úplně ztratila v životě a nevěděla, kam se vydat. Díky té spoustě krásný myšlenek a i když občas ne příliš krásných, za to nutných lekcí, které se v knize nachází, jsem trochu vypla a viděla věci hned jinak. Nechala jsem v ní spoustu záložek, zvýraznila jsem si spoustu řádků a vím, že je to kniha, ke které se budu vracet celý život. 

A je to, jsme na konci. Doufám, že to zas tolik nebolelo. Sdílela jsem tady seznam toho nejlepšího čtiva, co mi v loňském roce prošlo rukama a každou knihu můžu s klidným svědomím doporučit. Přečetli jste taky nějakou knihu z tohoto seznamu? Jaká kniha, kterou jste loni přečetli vám zůstala uvíznutá v hlavě? Sem s tím! 

Mějte se krásně a zase příště, E. 

Komentáře

  1. Znám jen Hertla (ale tuto knihu jsem nečetla), a pak jsem četla Nina Špitálníková - Svědectví o životě v KLDR , a to teda byl masakr. Teď budu číst ještě jednu od ženy, která si tím prošla a zvládla utéct. Jsem na to zvědavá. Jinak ostatní knihy jsem nečetla. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky mám v plánu si přečíst ještě něco podobného, koukám, že jich na knižním trhu pár je.

      Vymazat
  2. Celkem mě překvapilo zařazení Hartla, vím, že spousta lidí ho řadí mezi špičku současných českých autorů, ale mě neoslovil a nic na tom nezměnilo ani přečtení 15 roků lásky :)

    Another Dominika

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, sto lidí, sto chutí. Je mi jasné, že jeho styl humoru a psaní nemusí sednout každému. 😊

      Vymazat
  3. Moc pěkný výčet, žádnou z nich jsem nečetla, ale mám také svoje top :)

    SmileThess

    OdpovědětVymazat
  4. Je super, že se dokážeš v knihách takhle najít. Kdysi jsem to taky tak měla, poslední dobou ale co se spustil kolotoč s mimcem jsem se k četbě vůbec nedostala

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

o menstruačním kalíšku

radosti | sluníčko na kůži, tip na pleťovou masku a další světýlka

in & out | kosmetika